Prievodca akustikou domáceho štúdia

Průvodce akustikou domácího studia pro kutily
Paul White a Hugh Robjohns

Doplácí u vás ve studiu hudba na nekvalitní akustiku? Zlepšení zvuku místnosti nemusí stát
mnoho a investice do něj se vrátí v podobě lepších nahrávek a univerzálnějších mixů.
Redaktoři legendárního časopisu pro zvukaře a audiofily Sound On Sound radí, jak na to.
Každé nahrávací studio vyžaduje nějakou formu akustických úprav. Odezva
prázdných místností vyhovuje opravdu jen málokdy a ani po instalaci nábytku a techniky
nejspíš nedosáhneme takového zvuku, jaký bychom chtěli. Pokud nám záleží na přesném
poslechu nahrávek v poslechové místnosti a dobrém zvuku živých nástrojů a hlasů v
místnosti nahrávací, instalaci akustických prvků se nevyhneme. Přeci jenom nedává smysl
investovat těžce vydělané peníze do drahých hraček s perfektním zvukem, když to, co v
poslechové místnosti slyšíme, neodpovídá zvuku nahrávky.
Cíle
Nároky na akustiku se v poslechových a nahrávacích místnostech samozřejmě liší. V obou
případech je ale cíl úprav v podstatě stejný, tedy dosáhnout rozumně dlouhé a co
nejvyrovnanější doby dozvuku všech frekvencí (i když v případě velmi malých místností se
u některých basových frekvencí technicky vzato nedá hovořit o „dozvuku“). Správně
provedené úpravy navíc pomohou minimalizovat problémy basového pásma způsobené
stojatým vlněním. Stojaté vlnění souvisí s takzvanými módy místnosti (room modes) a tvoří
se hlavně mezi protilehlými povrchy, druhotně i složitějším systémem odrazů. Mezi
pevnými, protilehlými povrchy vznikají také vysokofrekvenční třepotavé ozvěny (flutter
echoes), kterým musíme věnovat zvláštní pozornost v poslechové pozici, protože zde
zkreslují obraz sterea a mohou nežádoucím způsobem zabarvovat zvuk.
Hned na začátku si vyvrátíme jeden typicky začátečnický omyl: úpravy akustiky
místnosti a její odhlučnění nejsou jedna a ta samá věc! Na odhlučnění se můžeme podívat
jindy, zde se pouze sluší říct, že úpravy akustiky místnosti směřují k přesnějšímu poslechu
v ní a na množství hluku, který jde dovnitř a ven, mají vliv spíše zanedbatelný. Ve
skutečnosti se může dokonce stát, že monitory v místnosti s upravenou akustikou budou
zdánlivě tišší, a tak nastavíme vyšší hlasitost, čímž vzroste i unikající hluk.
Neošetřená místnost dokáže i z těch nejlepších monitorů udělat dunící krabice s
nečitelnými středy, nepříjemnými výškami a nerovnoměrným přednesem basů, kde některé
frekvence vyčnívají a jiné takřka mizí. O vyrovnanou frekvenční odezvu s odchylkami v
řádu několika málo decibelů se designéři monitorů mohou snažit jak chtějí - když jejich
výrobek posadíme do nevhodné místnosti, čekají nás výkyvy hlubokých basů dosahující i
20-30 decibelů. Tento problém si názorně ukážeme tak, že vytvoříme MIDI sekvenci
staccato not o stejné hlasitosti, které pokryjí nejspodnější slyšitelné oktávy chromatické
stupnice a jako zdroj zvuku zvolíme jednoduchou sinusoidu. Tento test je ke stažení v MP3
podobě na www.soundonsound.com/sos/dec07/articles/acousticsaudio.htm. Během testu
jasně uslyšíme, jsou-li některé tóny příliš hlasité, nebo naopak příliš tiché. Je možné, že i
jednoduchou úpravou polohy monitorů (dopředu/dozadu nebo do stran) dosáhneme v
poslechové pozici o něco vyrovnanějšího zvuku, ale pokud se rozhodneme problém
doopravdy řešit, instalaci akustických prvků se nejspíš nevyhneme. Vhodně upravená
místnost potom poskytne příjemnější pracovní prostředí, pevné a rovnoměrné podání basů,
přesné středy, detailní a ne příliš ostré výšky. I přesnost obrazu sterea je v takové místnosti
vyšší a ideální poslechová pozice širší.
Samozřejmě ale nezáleží jen na tom, jak jsou věci na poslech příjemné. Při mixu
potřebujeme především věrný poslech a ten nám neupravená místnost nenabídne. Výsledek
může znít dobře u nás, ale jinde zdaleka tak přesvědčivý nebude. Typickým scénářem je
místnost výrazně rezonující na basech, ve které mix zní přebasovaně. Zvukař tedy basy ubere
a ty budou při přehrání nahrávky jinde příliš slabé. Naopak v místnosti s propadem v oblasti
základního tónu basového bubnu bude zvukař tuto frekvenci přidávat příliš a ani takový mix
nebude jinde hrát vůbec dobře.
Absorbovat, nebo rozptylovat?
Problém jsme si tedy definovali jasně, jak ho teď ale budeme řešit? Úpravám akustiky studií
dominují dva základní prvky – absorbéry a difuzory. Absorbéry, jak jejich název napovídá,
pohlcují část dopadající akustické energie, a tím snižují množství, které se jí odráží zpět do
místnosti. Naproti tomu difuzory tuto energii rozptylují v širokém úhlu, aby zabránily
souvislému zpětnému odrazu od rovných povrchů. V kategorii absorbérů najdeme relativně
tenké panely z minerální vaty nebo akustické pěny, které pomohou hlavně se středy a
výškami, a dále basové pasti (často umisťované do rohů nebo na strop), které absorbují i
frekvence nižší.
Basové pasti se dají vyrobit z dostatečně tlusté vrstvy porézního absorbéru, jako je
minerální vata nebo akustická pěna, ale většího účinku docílíme s dutinovými rezonátory a
kmitajícími membránami. Ty zvuková energie basů rozhýbe a tlumivý materiál uvnitř pasti
následně část energie převede třením na teplo.
Obecně se dá říct, že s každým zvukem, který z místnosti neunikne, se musí nějak
naložit a zabránit mu v odrážení sem a tam. Cihlové a betonové místnosti tedy budou
vyžadovat víc basových pastí než místnosti oddělené jen příčkami a sádrokartonem, ze
kterých většina nízkých frekvencí unikne, nebo bude rovnou převedena na teplo díky
vibracím materiálu.
Je třeba si uvědomit, že účinnost pěnových panelů a podobných absorbérů se přímo
odvíjí od jejich tloušťky – čím tlustší absorbér, tím účinnější bude na nižších frekvencích.
Například takový pěticentimetrový panel z akustické pěny připevněný přímo ke stěně bude
absorbovat jen zhruba od 300 Hz nahoru. Jeho schopnost pohlcovat basy se zlepší, pokud jej
od stěny několik centimetrů odsadíme. V praxi platí, že když zmíněný pěticentimetrový
panel umístíme dalších pět centimetrů od stěny, bude pohlcovat skoro stejně účinně jako
deseticentimetrový panel přímo na ní.
Potřebná tloušťka absorpčních materiálů a jejich vzdálenost od stěny se přímo
odvíjejí od rozpětí frekvencí, které chceme absorbovat. Abychom dosáhli optimální
účinnosti, musí být povrch absorbéru od stěny ve vzdálenosti, která odpovídá alespoň
čtvrtině vlnové délky frekvence, kterou plánujeme pohlcovat.
Vlnové délky hlubších tónůse ovšem měří na metry, takže není divu, že pár centimetrů pěny nám s nimi příliš nepomůže.
Absorbéry jsou nejúčinnější tam, kde rozkmitaný vzduch dosahuje nejvyšší rychlosti – v
našem případě jde o vzdálenost od stěny odpovídající čtvrtině vlnové délky dané frekvence.
Přímo u stěny žádný pohyb vzduchu neprobíhá, pouze tam kolísá tlak. Dovedete si tedy asi
představit, jak zbytečné je polepit stěny a strop studia kobercem. Místnost sice možná
přestane „zvonit“ při tlesknutí, ale skutečně pohlceny budou pouze nejvyšší frekvence.
Zbydou nám převážně rezonance na středech a basech a výsledkem bude hučící místnost s
tupým, krabicovým zvukem. Dokonce ani správně navrženými pěnovými a vatovými
absorbéry se nevyplatí pokrýt příliš velkou část povrchu stěn a stropu, protože opět pouze
seřízneme výšky a středy zatímco problematické rezonance basů  zůstanou.
Středovýškových absorbérů je třeba opravdu jen tolik, aby místnost neměla příliš divoký
dozvuk. Poté přicházejí na řadu cílené úpravy, které k vyladěným středům a výškám
dorovnají i basy.
Středy a výšky
Když se na středech a výškách zvuk pravidelně odráží mezi protilehlými stěnami (případně
stropem a podlahou), vzniká takzvaná třepotavá ozvěna. Často stačí tlesknout a třepotavá
ozvěna, zvonící tónem závislým na vzdálenosti protilehlých povrchů, je na světě. V
profesionálním návrhu studií se do boje s ní nasazují nerovnoběžné stěny a speciální tvar
stropu. Většina z nás ale pracuje v domácích podmínkách, a tak nezbývá než vycházet z
přibližně obdélníkového půdorysu místnosti s víceméně rovnoběžnými stěnami. Řešení je
naštěstí poměrně jednoduché a spočívá v pokrytí problematických povrchů absorpčními
panely. V případě poslechové místnosti jde hlavně o stěny po stranách poslechové pozice ve
výšce hlavy.
Takto umístěné absorbéry krom odstranění nepříjemných třepotavých ozvěn sníží i

celkové množství zvukové energie z monitorů, které se od stěn odráží zpět do poslechové
pozice. Tyto blízké odrazy mohou výrazně narušovat obraz sterea, takže umístěním
absorbérů po stranách poslechové pozice, a to ideálně tak, aby dosahovaly i dopředu do tzv.
zrcadlové pozice (místa, kam když na zeď umístíme zrcadlo, uvidíme v něm odraz některého
z monitorů), docílíme v mnoha malých studiích značného zlepšení. Jak už jsme však zmínili
dříve, žádná z těchto úprav neřeší basové frekvence.
Difuzory
Máme-li místnost větších rozměrů, můžeme absorbéry doplnit některými difúzními
akustickými prvky. Ty nám pomohou zvukovou energii rozptýlit, aniž by hrozilo, že
místnost příliš přetlumíme absorbéry. Účinnost difuzorů v menších místnostech je spíše
sporná, protože se nacházejí obvykle příliš blízko poslechové pozice na to, aby mohly mít
pozorovatelný efekt.
Za difuzor můžeme považovat jakýkoli předmět s nepravidelným povrchem, který je
schopný rozptýlit dopadající zvuk. Má-li však být efektivní, nepravidelnosti povrchu musí
velikostí odpovídat alespoň čtvrtině rozptylované vlnové délky, takže je třeba hrbolů a
prohlubní o velikosti přinejmenším několika centimetrů. Pokrýt stěny plastickou tapetou
zkrátka nestačí a ani stará známá plata od vajíček nám s ničím krom výšek nepomohou.
Komerčně dostupné difuzory jsou obvykle tvořeny řadou pravoúhlých komůrek různých
tvarů, jejichž hloubka a rozmístění se zakládají na matematickém vzorci vypočítávajícím
nejlepší rozptylovací vlastnosti. Tato od pohledu impozantní díla fungují spolehlivě, ale až
překvapivě dobrou práci odvede i obyčejná police, kterou sem tam zaplníme knihami a obaly
na CD nebo DVD.
V menších studiích je častou praxí umístit na druhý konec místnosti pohovku, která
zastane práci absorbéru, a nad ni právě tyto nepravidelně zaplněné police. Ve velmi malých
místnostech, kde je zadní stěna poslechové pozici blíž než dejme tomu dva metry, se ale
přikláníme spíš k využití hlubokých basových pastí – tedy absorbérů. Pokud ale místnost na
pokusy s difuzory máme velkou dostatečně, nic nám nebrání začít experimentovat třeba s
půlválci (ty vyrobíme z ohnuté překližky a pro lepší tlumení vyplníme minerální vatou),
rozpůlenými dřevěnými špalky, kousky dřeva se zkoseným povrchem, na které jako odrazné
plochy nalepíme stará CD atd. K rozptylování odrazů jde zkrátka využít leccos, a abychom
dosáhli hmatatelných výsledků, nemusíme nutně utratit jmění. Odhadovat výsledky
takových experimentů dopředu ale není jednoduché, takže je třeba zkoušet a zkoušet.
Jedno kutilské řešení, které dobře funguje pro středně velké místnosti, je umístit na
velkou část zadní stěny pasti z minerální vaty o tloušťce několika centimetrů pokryté
bavlnou (nebo jinou prodyšnou látkou) a před ně vyrobit „plot“ z půlkulatin, které budou od
sebe něco přes centimetr. Zaoblený povrch půlkulatin se postará o rozptýlení vysokých
frekvencí v horizontální rovině, zatímco minerální vata v pozadí absorbuje zvukovou energii
středů a basů. Tento postup doporučujeme všem, kteří zdědili studia s okobercovanými
stěnami, protože v kombinaci s basovými pastmi pomůže navrátit místnosti trochu té
frekvenční rovnováhy.
Difuzory nacházejí uplatnění hlavně v nahrávacích místnostech, kde dopomáhají k
vyrovnanější a méně zabarvené odezvě. Mohou i pomoci o něco snížit přeslechy mezi
jednotlivými mikrofony, protože stěny díky nim přestanou fungovat jako dokonalé odrazné
plochy. Další výhodou použití difuzorů je, že umožňují dosáhnout vyrovnanější a
muzikálnější odezvy prostoru, aniž by se v něm výrazně zkracovala doba dozvuku. Velké
plochy difuzorů tedy mohou být cestou ke skvělému zvuku nahrávací místnosti.

Absorbéry středů a výšek
Ačkoli mnohé z nás jako první určitě napadnou výrobky z akustické pěny, jedním z
nejúčinnějších a zároveň nejlevnějších absorbérů jsou skelné vaty a minerální vlny, které
primárně slouží jako stavební izolace. Ve formě desek jsou i dostatečně pevné na to, aby
držely bez přídavné konstrukce (obzvláště u typů s vyšší objemovou hmotností), ale stále je
možné je ohýbat a řezat. Na to je ideálním nástrojem pásová pila, ale použít můžeme třeba i
obyčejný elektrický nůž – v každém případě ovšem nesmíme zapomenout na roušku nebo
respirátor!
Ready Acoustics, populární americký výrobce polotovarů pastí, doporučuje používat
pevnou, ale přesto ohebnou izolaci Owens Corning 703 o objemové hmotnosti 48 kg/m3.
Krátké hledání na internetu odhalí, že tento typ izolace si oblíbili i jiní výrobci (případně
Owens Corning 705, tužší variantu s dvojnásobnou objemovou hmotností – 96 kg/m3). V
ČR je pro své vlastnosti nejčastěji doporučován materiál Rockwool Airrock ND (nově pod
názvem Rockwool Rockton) a jeho ekvivalenty o objemové hmotnosti kolem 50 kg/m3 –
například ISOVER Fassil, Nobasil HTB 450, nebo o něco hustší ISOVER Hardsil,
Rockwool Airrock HD a Nobasil HTB 550. Jako alternativa Owens Corning 705 potom
poslouží produkty s objemovou hmotností cca 100 kg/m3 – Nobasil HTB 650, ISOVER N a
Rockwool Steprock ND. Pokud se budeme držet zmíněných hodnot, nehraje volba mezi
skelnou a minerální vatou příliš velkou roli. Oba materiály jsou dost pevné na to, aby držely
v rámu, odpovídají požárním vyhláškám (na rozdíl od mnohých pěnových prvků) a k dostání
bývají ve formě desek příhodné velikosti (např. 60 x 100 cm v případě Rockwoolu).
Minerální i skelná vata mají větší objemovou hmotnost než akustické pěny, takže lépe
pohlcují basy. Na výškách ale od určitých objemových hmotností jejich účinnost klesá. Také
nevypadají zdaleka tak atraktivně jako pěna a není tedy vůbec špatný nápad pokrýt je
zepředu právě třeba pěti centimetry akustické pěny a upevnit do rámu. Mezi izolací a stěnou
je ještě třeba nechat volný prostor zhruba odpovídající tloušťce samotné izolace. Takto
jednoduše vyrobíme profesionálně vypadající středovýškové absorbéry se skvělým
poměrem cena/výkon, které není problém uchytit na zeď nebo pověsit jako rám obrazu. Pěna
nám navíc vykompenzuje sníženou pohltivost vysokých frekvencí u husté minerální vaty.
Nevýhodou minerální a skelné vaty je riziko uvolňování dráždivých částeček, a tak je někteří
uživatelé doporučují přestříkat zředěným PVA lepidlem (např. Herkules), čímž se zachytí
uvolněná vlákna, aniž by se výrazně narušila poréznost materiálu.

Basy
K umístění středovýškových absorbérů se vrátíme později, teď se podívejme na basové pasti,
protože tuto oblast akustických úprav domácí studia běžně přehlížejí. Vypořádat se s
nízkými frekvencemi není nikterak lehké, jednak kvůli jejich větším vlnovým délkám,
jednak kvůli obvykle ne úplně ideálnímu tvaru místnosti. Jemným zkosením stěn nijak
zázračného srovnání basů nedosáhneme, ale ani to stejně pro většinu domácích nahrávacích
studií nepřipadá v úvahu.
Problémy v oblasti basového spektra nastávají vlivem takzvaných módů místnosti
(vlastních frekvencí místnosti), které jsou původcem stojatého vlnění. To vzniká, když se
zvukové vlny odrážejí sem a tam mezi pevnými povrchy. Každý další odraz se připojí k
původnímu a problémy se sčítají. Nejvíce postižené jsou ty frekvence, u kterých násobky
čtvrtiny vlnové délky odpovídají vzdálenosti stěn. V různých částech místnosti odrazy
působí na zvuk z monitorů různě: někde jej zesilují, někde zeslabují a výsledkem je velmi
nevyrovnaná frekvenční odezva a to nejen u základních modálních frekvencí, ale i u jejich
násobků. Děje se tak mezi všemi protilehlými povrchy (přední/zadní stěnou, postranními
stěnami, stropem/podlahou) a v menší, ale stále zásadní míře i tam, kde se zvuk odráží mezi
dvěma a více povrchy (asi jako koule na kulečníkovém stole). Naším hlavním cílem bude
dosažení vyrovnané frekvenční odezvy v poslechové pozici, i když basové pasti nám
pomohou odstranit problémy a vylepšit zvuk v celém prostoru.
Módům se nevyhne žádná místnost a je na architektovi studia, aby pomocí správných
rozměrů zajistil jejich co možná rovnoměrné rozprostření a zabránil dominantnímu
postavení některého z nich. Důležité je nedostat se do situace, kdy módy vytvářené jednou
dvojicí protilehlých povrchů odpovídají dvojici jiné. V takovém případě totiž nejen veškeré
jimi způsobené frekvenční výkyvy zesilujeme, ale zároveň snižujeme celkový počet módů,
čímž těch několik málo zbývajících bude spektru zcela dominovat, namísto aby se odezva
místnosti vyrovnala. Větší místnosti mají obvykle celkově vyrovnanější odezvu, neboť
disponují větším množství módů, které od sebe nejsou příliš frekvenčně vzdálené. Malým
místnostem naopak dominuje několik málo frekvencí a dochází zde k problémům, protože

nejnižší modální frekvence je určená vzdáleností stěn, která odpovídá čtvrtině vlnové délky
základní frekvence. Z toho vyplývá, že studio na čtvercovém půdorysu je špatný nápad a
ještě horší nápad je místnost čtvercového půdorysu malých rozměrů - tam totiž bude v
basovém spektru modálních frekvencí jen velmi málo, neboť ty mezi oběma dvojicemi stěn
se složí v jednu. Za moc nestojí ani půdorys, kde jeden z rozměrů je dvojnásobkem druhého.
A úplně nejhorší možný scénář? Čtvercový půdorys a výška odpovídající šířce.
Jinými slovy krychle. Kolik z vás teď poznává své domácí nahrávací studio? Pravidelní
čtenáři SOS studiových úprav moc dobře vědí, na kolik takových jsme už narazili. Krom
celkově nevyrovnaných basů má krychlová místnost navíc ještě „kouzelný“ bod přesně ve
středu, kde celé basové spektrum zmizí – a asi nemusím dodávat, že jakmile se posadíte za
stůl s počítačem a monitory, skončí vaše hlava nejspíš přímo v něm. Úplné řešení pro malé
místnosti tvaru krychle zatím nemáme, ale pokud se při mixování basů můžete alespoň
přesunout z onoho mrtvého bodu, basové pasti přeci jen pomohou. A ještě jeden tip pro malé
místnosti – zkuste otevřít dveře. Spolubydlící sice moc nepotěšíte, ale možná docílíte o něco
lepší basové odezvy. Pokud jste basovým pastem ochotni obětovat značnou část místnosti,
je teoreticky možné i malý pokoj upravit natolik, že basy nebudou představovat problém.
Nejde ovšem o zrovna praktické domácí řešení. Ideální místnost je zkrátka taková, jejíž
rozměry nejsou násobkem jeden druhého.
Chceme-li omezit výkyvy na basových frekvencích a zkrátit jejich rezonance, je
nutné pomocí pastí snížit intenzitu rozkmitu nízkofrekvenčních odrazů. Nejlepší cestou je
pasti umístit do rohů, kde se módy v největší míře potkávají. Můžeme zaplnit rohy vertikální
(stěna/stěna), nebo i horizontální (stěna/strop) a symetrie, ačkoli svůj význam má, u
basových pastí zásadní není – vliv má spíše u absorbérů vyšších frekvencí. V případě naší
malé problematické místnosti je nejlepší zaplnit pastmi horizontální rohy. Skvělým
umístěním jsou i rohy mezi dvěma stěnami a stropem (vrcholy). Do těch vyrábí Real Traps
panel o rozměrech 60 x 60 cm i s uchycovacím mechanismem.
Pozor, basové pasti neinstalujeme proto, abychom snížili intenzitu basů. Jejich
úkolem je pohltit odrazy, které naopak samy některé frekvence reprodukovaného signálu
„vymazávají“ a jsou příčinou „boulí a děr“ na křivce odezvy neupravené místnosti. Když
zapasťování“ provedeme správně, měl by chromatický test proběhnout bez výkyvů
hlasitosti mezi jednotlivými tóny a bez zjevných rezonancí. K dosažení slušné odezvy na
basech už potom může stačit drobné experimentování s umístěním monitorů. Výsledkem
bude pocit pevnějších a předvídatelnějších basů, které se už zdaleka tolik nemění s
narůstající vzdáleností od ideální poslechové pozice. Pokud bychom provedli měření v
místnosti před instalací vhodných basových pastí a po ní, zjistíme, že po úpravách klesne
amplituda rezonujících špiček a rozšíří se jejich vlnové pásmo. Namísto řady rezonujících
špiček, kvůli kterým některé tóny výrazně vynikají nad ostatními, naměříme mnohem
neutrálnější frekvenční odezvu.

Rozvržení místnosti
Rozměry místnosti ovlivníme málokdy, co ale ovlivnit můžeme, je rozmístění vybavení a
akustických prvků. Prvním pravidlem je, že pokud naše místnost není opravdu velká, měli
bychom monitory umístit k užší stěně a co možná nejvíce dodržet symetrii monitorů a
poslechové pozice vůči stěnám. I akustické úpravy by měly být po obou stranách co
nejsymetričtější. Je-li naše poslechová místnost malá, intenzita basů bude při pohybu po ní
nejspíš velmi kolísat a co je horší, poslechová pozice bude někde v jejím středu, kde bývají
basové problémy vůbec nejhorší.
Monitory umístíme tak, abychom měli výškový reproduktor ve výšce ucha. Většina
monitorů má být nasměrována výškovými reproduktory přímo na hlavu, ale někdy se s
úhlem vyplatí trochu experimentovat a hledat polohu, která nabídne nejstabilnější obraz
sterea a nejširší ideální poslechovou pozici. Některé monitory znějí nejlépe vytočené trochu
ven, některé naopak chtějí natočit trochu dovnitř. Všechno záleží na rozptylu monitorů
samotných a potom na odrazech od povrchů v okolí, jako je stůl, mixážní pult, obrazovka
počítače atd. Nejsou-li k tomu speciálně navržené, monitory nepokládáme. Ve vertikální
pozici nám nabídnou nejširší ideální poslechovou pozici a nejvyrovnanější frekvenční
odezvu.
Použití monitorů se slabšími basy nemusí být v malých a/nebo neupravených
místnostech vůbec špatný nápad a rozhodně se vyplatí zvolit monitory určené pro blízký
poslech (nearfield) oproti těm pro poslech ze střední vzdálenosti (midfield). Čím blíže totiž
monitorům budeme, tím méně se na výsledném zvuku podepíše naše místnost. Ani s
nearfield monitory se ale nevyhneme instalaci basových pastí, protože k vzájemnému rušení
frekvencí kvůli odrazům dochází bez ohledu na naši vzdálenost od monitorů.
Řešením rozhodně není ani instalace subwooferu, jehož silné basy nám v malém
prostoru jenom zadělají na další problémy. Nemít basy pod kontrolou je určitě horší, než
použít monitory se slabší basovou odezvou a basovou část spektra nahrávek zkrátka
kontrolovat jinde nebo jinak (např. na sluchátkách). Vyvstává navíc problém se správným
nastavením hlasitosti subwooferu oproti monitorům, což rozhodně není triviální úkol.
Jakékoli nesrovnalosti v hlasitosti, fázi, případně špatné nastavení frekvence, pod kterou
monitory přestávají a subwoofer začíná hrát (tzv. crossoveru), přehled o basové části spektra
jenom zhorší.
Pokud máme pocit, že je naše místnost pro subwoofer velká dost, tady je dobrý
způsob, jak pro něj vybrat místo: Subwoofer dáme tam, kde za normálních okolností sedíme
při mixování. Poté hledáme na přední a na postranních stěnách místo, kde nejnižší basy znějí,
jak mají (pokud na něco takového nemáme prostor, subwoofer u nás nejspíš nemá co dělat).
Nakonec spustíme basovou část chromatického testu a najdeme-li polohu, ve které jsou
jednotlivé tóny stejně hlasité, našli jsme i místo pro subwoofer.
V posledních letech se objevuje trend vybavovat monitory vestavěným ekvalizérem,
pomocí kterého je možné kompenzovat nedostatky akustiky místnosti. Zatím k němu
zůstáváme spíše skeptičtí, protože i když by se nám podařilo pomocí ekvalizéru odezvu
místnosti vyrovnat v poslechové pozici, všude jinde bude nejspíš ještě divočejší než předtím.
Za předpokladu, že se nikdy nehneme z ideální poslechové pozice, lze tedy pomocí
ekvalizéru dosáhnout určitého zmírnění hrbolů na křivce frekvenční odezvy. Pokud se ale
na některých frekvencích potýkáme s hlubokými propady, reproduktory nejspíš na jejich
vykompenzování stačit nebudou a byli bychom nuceni neúměrně zvyšovat hlasitost. Navíc
všechna taková zvýšení se jinde v místnosti ještě znásobí – a co když tam bude stát náš klient
nebo spoluhráči z kapely? Naše nadšení ze zvuku mixu budou moci sdílet jen těžko. Další
věcí k zamyšlení je, že ekvalizace má vliv pouze na frekvenci, zatímco odrazy se odehrávají
v čase a třepotavé ozvěny nebo rezonance, které pokračují i když zdrojový zvuk už skončil,
tedy ekvalizérem nevyřešíme.

Shrnutí
V článku jsme rozebrali velké množství rad a doplňujících informací. Na závěr si shrňme
několik jednoduchých kutilských postupů:
• Při úpravách typické malé místnosti umístíme absorbéry o přibližných rozměrech
60 x 100 cm na obě strany poslechového místa tak, aby zakrývaly i zrcadlovou pozici
(místo, do kterého když na zeď umístíme zrcadlo, uvidíme v něm odraz jednoho z
monitorů)
•To samé nad hlavu a opět tak, aby absorbéry zakrývaly zrcadlovou pozici. Pokud to
naše místnost umožňuje, absorbéry dáme i na stěnu za monitory.
• Další absorbéry a difuzory patří hlavně do zadní části místnosti. Krom nábytku a
polic s knihami přijde řada i na basové pasti.
• Ty umístíme do všech rohů, do kterých to jde. Jestli basové pasti vůbec
potřebujeme, zjistíme pomocí chromatického testu (viz odkaz v úvodu článku).
• Přetrvávají-li problémy na basech i po instalaci pastí, necháme běžet chromatický
test a zkoušíme hýbat s monitory dopředu, dozadu a do stran ve snaze najít pozici s
co nejvyrovnanější odezvou.
K tomu abyste v domácím studiu dosáhli zásadního zlepšení, vám postačí jen nejzákladnější
teoretické znalosti a kutilské dovednosti. Design profesionálních studií je samozřejmě úplně
jiný svět. Nekompromisní specifikace, velké studiové monitory s výraznou basovou odezvou
vyžadující mohutnější basové pasti atd. Kutilský přístup bez matematických vzorců ale
funguje až překvapivě dobře, nestojí moc peněz a spousta firem vyrábí produkty pro něj jako
stvořené. Ze stránek výrobců se navíc dozvíte spousty užitečných informací. Někteří
dokonce přímo na webu nabízí možnost zadat rozměry místnosti a nechat si na jejich základě
doporučit vhodné řešení i s nejvhodnějším umístěním. I na stránkách Sound On Sound
najdete spoustu dalších praktických rad a postupů, které stojí za to vyzkoušet a možná vás
překvapí, jak velkého zlepšení s jejich pomocí můžete dosáhnout.



Ukážka rozdielu medzi priestorom akusticky upraveným a priestorom v "surovom" stave

video512x512

Audio ukážka

Čas dozvuku na 1000Hz je v tomto prípade 1,7s.
Ukážka nahrávky vytvorenej pred aplikovaním akustických priestorových absorbérov Obifon Oblaky

video512x512

Audio ukážka

Čas dozvuku na 1000Hz je v tomto prípade 0,8s.
Ukážka nahrávky vytvorenej po aplikovaní akustických priestorových absorbérov Obifon Oblaky